Radim Vácha
Grabštejnská kaple patří svojí malířskou výzdobou a dochovaným vybavením k nejpůsobivějším renesančním duchovním interiérům na našem území. Vznikla při velkorysé přestavbě gotického hradu Grabštejn na renesanční sídlo, kterou nechal v letech 1564-1569 provést tehdejší majitel hradu Jiří Mehl ze Střelic.
Původní malby byly provedeny technikou Fresco-secco, tedy tak, že do vyzrálé a předvlhčené omítky byla zatírána barva tvořená pigmenty vázanými vaječnou bílkovinou. Plošné přemalby (cca 42% plochy maleb)⁶, které kapli opakovaně poznamenaly, naštěstí vždy respektovaly původní koncepci výmalby. Přesto svou nižší úrovní pozměnily celkový dojem směrem od lehkosti a nuancí ke kontrastnímu dekorování. Ideová koncepce výmalby kaple byla postavena na nástropních medailonech s výjevy novozákonního cyklu Umučení Páně, který začíná Vjezdem do Jeruzaléma a končí velkým výjevem Posledního soudu uprostřed. Provedení těchto výjevů je v důsledku necitlivých přemaleb od okolní malby odlišné, jejich malba je hutnější, kresba se v nich příliš neuplatňuje a chybí jim lehkost. Medailony jsou vsazeny do ploch s groteskovým dekorem: s motivy andělů, jednorožců, lvích hlav a květů laskavce (?), propojených rozvilinami. Původní malba groteskových motivů má jistou podkresbu, která je oporou úsporné, ale efektivní malbě modelací. Ta jednoduchými prostředky tvoří přesvědčivé plastické dojmy, zejména u postav andělů. Pozadí groteskových motivů byla přemalována tmavší hnědozelenou barvou, proto světlejší motivy na ní působily ploše, jako by byly vystřižené a nalepené na tmavém podkladě. Zdá se, jakoby že některé motivy v různých zákoutích kaple vznikaly podle momentálního vnuknutí malíře, protože je možné mezi fantaskními jednorožci a anděly nalézt také papouška, malovaný iluzivní výklenek s poličkou a knihami nebo zátiší s hudebními nástroji, tedy zcela světské motivy, které mohly odrážet záliby malíře nebo jeho zaměstnavatele. V klenbách okenních nik jsou výjimečně krásné erby zemí Koruny české, přemalbami téměř nedotčené. Přízemí kaple je vertikálně rytmizováno postavami apoštolů v životní velikosti. Na kruchtě nad dvěma toskánskými sloupky jsou dva šlechtické erby z druhé poloviny 17. století. Nesou s sebou příběh nenaplněné touhy: Erb ověnčený řetězem (kolanou) řádu Zlatého rouna patří Adamu Matyáši z Trauttmansdorffu a druhý erb je jeho manželky, Evy Jany ze Šternberka. Řetěz si na erb Adam Matyáš nechal vymalovat, i když mezi nositeli Zlatého rouna uváděn není. Řád mu byl sice v roce 1660 udělen, ale přes urgence jej jím císař Leopold I. nikdy nedekoroval. Touha Adama Matyáše být ověnčen nejvyšším habsburským řádem tak zůstala ještě celých posledních 24 let jeho života nenaplněna.
Skoro zázrakem se i přes devastaci kaple po druhé světové válce zachovala část jejího původního mobiliáře: na místě a ve velmi špatném stavu se dochovaly 4 renesanční lavice - stally se šablonovou malbou a podobně provedená kazatelna. Chórová mřížka a balustrové zábradlí na empoře byly rozvaleny, pobořeny. Zachoval se relativně v pořádku varhanní pozitiv z přelomu 17. a 18. stol., který byl včas deponován v Severočeském muzeu v Liberci. Poválečné zkáze však neunikl oltář s historickou kopií obrazu z dílny Lucase Cranacha Madona pod pomerančovníkem, v nástavci s obrazem Ukřižování Krista od Josefa Berglera. Nezvěstným se stal votivní obraz P. Marie Alt-Öttingenské a ztratila se také gotická polychromovaná socha svaté Barbory. Po vrátkách na empoře zbyly jen stopy na zdi a několik fragmentů.
Když byla po změně režimu v roce 1989 spolupůsobením různých pozitivních sil a okolností započata obnova hradu a kaple, byl její stav alarmující. Trpěla vysokou vlhkostí a zasolením omítek v přízemních partiích. Na empoře byly praskliny ve zdivu a na řadě míst byla kletovaná renesanční omítka s malbou oddělena od jádrového zdiva a hrozilo její odpadnutí. Nejvíce alarmující byl ale stav samotné malířské výzdoby kaple. Na většině jejích ploch byla malba zpráškovatělá, nedržela na podkladu, nevratně se ztrácela otěrem. Po zvážení okolností, zejména té, že celkový stavební stav kaple ani finanční prostředky neumožňují zahájit okamžité a celkové restaurování výmaleb, bylo rozhodnuto malby nejprve pouze plošně fixovat k podkladu a zpevnit. Restaurátor Václav Potůček navrhl a v roce 1994 provedl v té době obvyklé sycení malby ředěnou disperzí s příměsí lovosy. Byly také provedeny základní archivní rešerše a shromážděna historická fotodokumentace. V roce 1996 byl zpracován návrh sanace zdiva z hlediska vlhkosti (ing. M. Balík – 1996) na jehož základě byla provedena rekonstrukce a doplnění podlahy o systém odvětrávacích kanálků, který problém vlhkosti ve zdivu kaple vyřešil. V roce 1999 byl proveden částečný restaurátorský průzkum maleb pomocí infračervené kamery metodou reflektoskopie (M. Martan) V dalším období byly provedeny další základní analýzy: průzkum obsahu vodorozpustných solí v omítkách a barevných vrstev u nástěnných maleb (Bayerová-Bayer – 2004), ve spolupráci s Fachhochschule Potsdam bylo provedeno zaměření a fotodokumentace interiéru kaple a grafické zakreslení druhů poškození jejích stěn, omítek a výmalby (Martan-Koch - 2003-2004). Průběžně se restauroval mobiliář (Z. Koušek, V. Potůček, M. Martan – lavice, kazatelna, dveře, V. Valenta – varhany) a kamenné prvky: oltářní menza, balustrová zábradlí a portály (J. Tichý – 1996-2009). Po těchto přípravných pracích byla kaple ve stavu, kdy již bylo možné začít s řádnou obnovou samotných nástěnných maleb.
První etapa restaurování výmalby kaple svaté Barbory na Grabštejně byla provedena v roce 2005. M. Martan při ní restauroval malby na tzv. referenčních plochách na empoře a v okenních nikách. Na nich se měly prakticky ověřovat teoreticky vytyčené postupy. V prvé řadě jak postupovat při snímání či zeslabování přemaleb, jak korigovat přemalby se ztracenou spodní originální vrstvou, do jaké míry a zda rekonstruovat ztracené partie, jakou volit formu scelujících retuší, včetně zkušebního provedení retuše čárkové. Ovšem kromě toho se také ukázalo, že bude prvořadým a technologicky nejsložitějším úkolem odstranit z malby zpevňující disperzi z roku 1994, jejíž počátečně blahodárný vliv na zachování podstaty maleb se po několika letech změnil na působení reálně ohrožující jejich další existenci. Malba „nedýchala“, v místech se silnější koncentrací disperze byla uzavřena pod lesklou krustou, která se místy i s malbou miskovitě odtrhovala od podkladu.
Všechny tyto otázky byly při „vzorovém“ restaurování referenčních ploch nakonec uspokojivě zodpovězeny. To bylo důležité pro pečlivé formulování zadání při výběrovém řízení na celkové restaurování malířské výzdoby kaple. Jeho zásadním kritériem byl požadavek na zkušenosti s užíváním infrakamery, nezbytné pro průběžné a nedestruktivní průzkumy spodních vrstev maleb, podmaleb a podkreseb. Výběrové řízení, ke všeobecné úlevě, nakonec vyhrál restaurátor Martin Martan, který již v kapli pracoval na průzkumech a restauroval referenční plochy, a tak tím byla zaručena návaznost technologických postupů i „restaurátorského rukopisu“.
Po letech příprav tak byly na jaře roku 2007 práce na obnově výmalby kaple konečně zahájeny. Spolu s M. Martanem se na restaurování podíleli ještě jeho kolegové R. Ševčík a P. Kříž. Nejprve byly provedeny fixace maleb a nesoudržných omítkových vrstev a tmelení otevřených prasklin a dutin. Disperze byla změkčena a pomocí zábalů odstraněna na základě zkušeností z referenčních ploch směsí acetonu a etanolu. Přemalby byly snímány tehdy, pokud pod nimi byla originální malba. V ostatních případech byly pouze zeslabovány tak, aby souzněly s původním lehkým a vzdušným pojetím malby. U zcela ztracených partií byly doplněny a propojeny linie tvořící orámování maleb, aby bylo zachováno architektonické členění výzdoby. Tmavý podklad groteskových motivů byl sejmut nebo zesvětlen a uplatnila se tak na části ploch i jeho původní barevnost, která je v souladu s provedením motivů na něm. Byly vedeny vášnivé diskuse o dřevěných obložkách dolních částí špalet u okenních nik, na kterých pokračuje malba apoštolů z omítky nad nimi. Byly ve velmi špatném stavu; při polemických diskuzích se ozývaly se hlasy, že jako nepůvodní by měly být odstraněny a nahrazeny omítkou, a to i za cenu ztráty dolní partie malby s nohami apoštolů. Nakonec, i za přispění konzultace s prof. Girsou, hlavním projektantem obnovy Grabštejna, a v souladu se schválenou celkovou koncepcí řešení interiérů, převážil názor, že dřevěné obložky jsou autentickou a historicky cennou součástí výzdoby kaple a proto budou restaurovány a osazeny zpět. Na základě tohoto principu bylo posléze přistoupeno také k rekonstrukci klasicistních vrátek na empoře, jejichž podoba byla doložitelná z dochovaných fragmentů a z historické fotodokumentace.
Po třech letech, v roce 2009, bylo restaurování malířské výzdoby kaple svaté Barbory dokončeno. Restaurováním se malby přiblížily svému původnímu jemnému a kultivovanému provedení. Celkový dojem z nich je dnes pravděpodobně výrazně bližší původnímu záměru renesančního tvůrce. Odlesky renesanční výzdoby kaple, včetně části jejího původního vybavení, se tak skoro zázrakem dochovaly dodnes a můžeme si tak o nich i po téměř 450 letech vytvořit poměrně jasnou představu.